Když se dnes vydáte od rybářské školy šikmo vzhůru bývalou hlavní silnicí na Písek, rozeznáte mezi stébly trávy i řádky s poezií. Na básně napsané výrazným písmem na asfaltku, jež postupně prorůstá travou, navazuje „Stezka V Zátiší III“, která se vine podél severního okraje lesoparku až na Kulovatý vrch. Pozorně se na ní dívejte do korun stromů i po pod nohy – na dřevě i kameni jsou napsané další básně.
Všechny šedesát básní má formu haiku – vůbec nejstručnější poezie na světě (původem z Japonska). Téma si básně berou primárně z přírody a autentického prožitku autora. Návštěvník stezky tak může nově prožít les, rybník … a spatřit sebe i přírodu v nové perspektivě.
Cesta poezie
CESTA POEZIE vznikala spoluprací vodňanských spolků Pupalka a Vodňany žijou. Ty uspořádaly loni a letos ve Vodňanech a okolí na 50 tvůrčích setkání s haiku. Zúčastnily se jich školy, školky i široká veřejnost. Vzniklo tak přes 1200 jedinečných básní, přičemž drtivá většina zúčastněných psala poezii v takovémto formátu vůbec poprvé. Ze všech haiku bylo pro projekt vybráno 30 nejznělejších. Básně z domácí půdy doplňují přeložená „přespolní“ haiku japonských starých mistrů a amerického beatnika Jacka Kerouaca.
Slavnostní otevření stezky proběhlo ve čtvrteční podvečer 8. září. U Fullerovy báně zazněly tóny kantely (malé harfy) a v poetickém naladění se všichni přítomní vydali vzhůru za (bá)sněním. A skutečně, POEZII jsme mohli NA CESTĚ vnímat DO-
SLOVA na každém kroku: V koruně jednoho stromu bylo vsazené haiku (napsané na třech řádcích na dubovém
kuláči) v tomto znění: „HOUSENKA / NA PAVUČINĚ / TANČÍ V LESE“. A nejmladší účastník procházky Filip objevil dvě housenky, jak visí na pavučině na stejném stromě a poutavě se hýbou…
Cesta pokračuje, přicházíme k dalšímu stromu a v opačném směru nám jdou vstříc dítě s tatínkem. Minou nás, chvilku se zastaví – a pokračují dál. Teprve poté zahlídneme haiku na stromě a čteme nad našimi hlavami: „KULIČKU ROSY / BERE
MEZI PRSTY / A DÍVÁ SE – DÍTĚ". V samém závěru jsme se vrátili k úvodnímu haiku na cestě, které zní: „VÁŽKA MI SEDLA / NA KLOBOUK / A JÁ JDU“. Jeden z účastníků při té příležitosti zavzpomínal na svého tatínka, jenž svého času učil ve Vodňanech na základní škole a vlastnil jednu z největších sbírek vážek v ČR. Popojdeme několik metrů – a nad
našimi hlavami prolétne obří vážka …
Přejeme Vám mnoho podobných poetických „haiku momentů“ – ať už lesopark a stezku stihnete navštívit ještě v babím létě nebo na podzim či v jakoukoliv jinou roční dobu.
Podporují nás
