Za roky pozorování ptáků jsem se naučil mnohé, ale ta nejdůležitější lekce spočívá v tom, že jsem přestal vnímat jednotlivé živé tvory i místa, která svou přítomností oživují, jako izolované entity a objekty.  

Zátiší by stěží mohlo být místem, kterým je, kdyby nebylo širšího horizontu světa. Kdyby nebylo blízkých Vodňan. Vodňanských rybníků. Řeky Blanice. Skočického hradu. Větrů, které obíhají celý svět. Dešťů, které vznikají kdovíkde. Slunce, jehož stáří vše o tolik přesahuje. 

Ptáci – podobně jako vítr, jehož je většina z nich ztělesněním – si létají, kam se jim zamane: vanou si po svém. Když sledujeme jejich cesty, často tisíce kilometrů dlouhé, vedoucí přes hory a oceány, lesy, ledovce, rokle a pouště, vyvstávají nám před očima neviditelná vlákna, jimiž je celý svět protkaný.  

Málokoho by napadlo uvažovat o Zátiší ve vztahu k Africe nebo Asii, ale není to nesmysl. Když na jaře dorazí do Zátiší tažní ptáci, kteří zde hnízdí, nebo se přinejmenším pohybují v blízkém okolí, stává se Zátiší součástí jejich světoběžného příběhu. Vzniká zde pomyslný most, propojení. Přesněji: vyjevuje se, stává se poznatelným. A tak i my se při jejich pozorování můžeme něco přiučit nejen o tom, co tvoří Zátiší v prostoru a čase, ale také o světě jako takovém, jeho provázanosti a jednotě.  

Někdy je takováto rozpažená perspektiva nezbytná. 

Není například možné hovořit o žluvě hajní bez toho, aniž bych vzal v potaz africké dálavy, v nichž tráví většinu roku, nebo dokonce její předaleký australský původ – to všechno je žluva, tím se děje. 

Když se rozhodnu ptákům porozumět, nestačí, že rozpoznám jejich barvy a tvary a hlasy, jejich živoucí formu. To je pouze malá část celého procesu. V posledku je mnohem důležitější, vidět to všechno ukotvené ve vztazích – bez nich se vytrácí veškerý pohyb a život, vanutí. Například ve vztazích k vegetaci, půdnímu profilu, geologickému podloží, nadmořské výšce, hlubokočasové i blízké historii daného místa či regionu, délce slunečního svitu, počasí a dlouhodobému klimatu či akustickým vlastnostem místa. To vše je nezbytné, usilujeme-li o komplexní poznání – a neplatí to zdaleka jen pro ptáky, ale pro libovolný fenomén, který si vytkneme poznat.