Kamil Činátl
historik
28. července 2022
Co je pro mě Zátiší dnes?
Jaký má vztah historie a les? Tuto otázku jsem si položil, když jsem jako historik dostal nabídku na procházku vodňanským Zátiším. Vzpomněl jsem si na Polin – muzeum dějin polských Židů ve Varšavě, jehož stálá expozice začíná právě vstupem do lesa. Proč kurátoři Polinu zvolili takové řešení? Podprahově vnímáme historii jako otevřenou krajinu. Minulé události se nám v knihách historiků či filmových dokumentech ukazují přehledně v širších souvislostech. Vidíme všechno. Je to, jako když se díváme na Vodňany z vyhlídky v Zátiší. V Polinu zvolili pro vstup do historie Židů les, aby zdůraznili, že minulost může být i nepřehledná a temná, plná tajemství a nejistot, že se v ní dá i zabloudit. Podobně jsem se pokusil pojmout i procházku Zátiším.
Zvolil jsem příběh kněze Josefa Toufara a tzv. číhošťského zázraku, neboť tato historie je dodnes i přes důkladné bádání velmi složitá a obsahuje řadu nepřehledných míst, která vzbuzují zneklidňující otázky. Co se vlastně stalo v číhošťském kostele při nedělní adventní mši 11. prosince 1949? Jak se mohl pohnout kříž na oltáři? Kdo to způsobil? Kde se onen kříž nachází dnes? To jsou otázky, na něž historici dodnes nemají odpovědi. Sám Josef Toufar pohyb oltářního křížku neviděl, musel se spolehnout na svědectví dvaceti farníků, kteří záhadný úkaz spatřili. I na příběh Josefa Toufara a záhadného pohybu číhošťského kříže sedí metafora lesa, v němž se dá zabloudit.
Toufarovská historie je zajímavá i tím, že se dochovalo velké množství různorodých pramenů. Máme k dispozici rozsáhlý soubor dokumentů Státní bezpečnosti, svědectví pamětníků z Číhošti, dobový propagandistický film či množství článků z tisku. V Zátiší jsem pro účastníky procházky připravil řadu zastavení, na nichž se s příběhem seznamovali právě prostřednictvím pramenů. Nezaujal jsem tradiční roli historika, který vypráví dějiny přehledně a v širších souvislostech jako z vyhlídky. Ostatní jen pasivně naslouchají. Ocitli jsme se společně v hloubi lesa. Pokoušeli jsme se najít cestu z množství různorodých a často protichůdných informací, které nám o Josefu Toufarovi a pohybu křížku zprostředkovaly prameny. Když jsme přemýšleli o pohybu kříže, tíhli jsme k závěru, že vše jako diskreditační akci připravila Státní bezpečnost. Chtěli jsme co nejrychleji vystoupit z temného lesa do volné krajiny, a příběh tak zpřehlednit a jasně uzavřít. Prameny nám to však nedovolily, neboť tuto hypotézu zpochybnily. Máme jasné důkazy o tom, že Státní bezpečnost v Číhošti v prosinci 1949 neoperovala. Účastníci se přitom snažili a sami aktivně hledali další cesty, jak z bludiště uniknout: „A co když to byla nějaká klukovina? Kluci si udělali legraci z faráře, který je mořil při hodinách náboženství.“
Podprahově tíhneme k tomu historii parcelovat na přehledné celky. Využíváme k tomu letopočty, dělíme dějiny do přihrádek na od do. I v případě číhošťského křížku a tragického úmrtí Josefa Toufara by se mohlo zdát, že se pohybujeme jen v malém prostoru, v lesíku ohraničeném pohybem kříže v prosinci 1949 a smrtí umučeného kněze na výročí „vítězného února“ 1950. V lesíku pramenů nás ovšem čekají různé záludné křižovatky, které nás odvedou daleko dál v čase. Při procházce jsme se takto například vydali po stopách Toufarovy neteře Marie, která po zmizení strýce napsala množství dopisů na různá místa včetně kanceláře prezidenta Gottwalda, aby zjistila, co se s jejím strýčkem vlastně stalo. O jeho smrti se dozvěděla (a spolu s ní i ostatní lidé z Číhoště) až v létě 1954. Právě Marie iniciovala v roce 1968 první pokus o Toufarovu soudní rehabilitaci. Další odbočka vedla po stopách Toufarova vyšetřovatele a mučitele Ladislava Máchy, který byl za své pochybení (StB nestála o smrt kněze, který měl být hlavní postavu procesu) vyšetřován a nakonec i propuštěn. Po roce 1989 se ocitl před soudem, v roce 1998 byl odsouzen a po čtyřech letech nastoupil do výkonu trestu. Odbočky nás odvedly překvapivě daleko od prvotních událostí a ukázaly, že les toufarovské historie je daleko rozsáhlejší a komplikovanější, než jsme si původně mysleli.
Zkusme si na závěr shrnout, proč bychom vlastně měli bloudit Zátiším či v obrazném smyslu lesem historie. Aby byl člověk historicky gramotný, potřebuje historii nejen znát, ale měl by i rozumět tomu, jak vzniká. Nestačí si pouze pamatovat fakta, které nám vyprávěli jiní. Pohled do houštiny pramenů ukazuje, že výklad historie není jednoznačný, že je vždy založen na něčí intepretaci. Jsme již od školy zvyklí chodit do lesa historie s průvodci. Neměli bychom se ale na ně spoléhat bezmezně. Přílišnou důvěřivost v dnešní informačně přehlcené době snadno zneužijí falešní průvodci, kteří nás svedou na scestí, do temného světa dezinformací, spikleneckých teorií a nenávisti. Přímá zkušenost s blouděním v lese ukazuje, jak je důležitá schopnost orientace. Když procházíme historií, neměli bychom jednostranně podlehnout autoritě průvodce. Abychom nezabloudili, je důležité mít pochybnosti a klást si otázky. Procházka historií skrz vodňanský lesík Zátiší byla v tomto ohledu velmi plodná. Při východu z lesa si účastníci odnášeli více otázek než odpovědí.
Co přeju Zátiší do budoucna?
Fotografie z procházky
Podporují nás
